„Tak další sraz bude na Ještědu.“ Prohlásil Láďa, když jsme se loučili v říjnu po krásně stráveném dnu na Svatohubertských slavnostech na zámku Kuks. Na druhý svátek vánoční totiž naplánoval druhý ročník výstupu na Ještěd. Připravit takovou akci jsme nepovažovali za nějak příliš složitý problém, ale to, že dokáže naplánovat i nádherné zimní počasí z nás vyrazilo dech. My, co jsme si dali za dlouhodobý úkol vylézt na všechny nejvyšší kopce našich hor i s našimi psy, se po probuzení do krásného mrazivého slunečního dne na Láďové zahradě kochali pohledem na vysílač a kladli prý obvyklou otázku: „Vždyť je to kousek a kopec nic moc“. To jsme netušili, jakou strategii si na nás připravili ty krásnější polovičky jak lidského, tak i bloudího plemene.

    

  Po počátečním oťukávání a horečných diskuzích se na čele našeho pelotonu usadili Lenka s Jarkou. Pořád dobrý, vypadalo to na klidný, pohodový výlet. Rozhodující okamžik změny ale nastal, jak to bývá obvyklé, po nevinné nabídce. Láďovi, který se do té doby trápil se svými dvěma fenami, nabídla Jarka, že mu jednu vezme do své péče. To se nemělo stát. Nevyhlášený, ale o to urputnější mikro souboj mezi Lenkou a Jarkou o to, čí fenka povede peloton se změnil v drama, které vyvrcholilo asi v polovině prudkého stoupání, kde slabší povahy začali litovat svých kuřáckých dýchánků, většího množství vánočního cukroví a absence pravidelných vycházek. Také nikdo neví proč, ale zamrzla i diskuze. To tempo by nevydržel ani Bauer.
  Krátká, vynucená pauza nám vlila zase trochu naděje do žil a představa občerstvovací stanice v místní hospůdce nám vrátila víru v naše síly.
  V nezměněném tempu pokračoval náš výstup až pod vysílač, kde přesně podle předpovědi místních znalců začal foukat ledový vítr. Jirkovi, který zbaběle ráno klouzal po místních sjezdovkách a čekal na nás až pod vrcholem jsme záviděli jediné – suché spodní prádlo.

    

  Mírně propocení jsme se na vrcholu moc nezdržovali a po nezbytném skupinovém fotografování byl zahájen toužebně očekávaný sestup do hospody. Cesta dolů nám připravila několik velmi zajímavých zážitků. Ten první nás čekal hned pod vrcholem, kdy došlo na krásné setkání svatohubertských se svatobernardskými psy. Společná fotografie se bohužel nekonala díky malému prostoru a velkému nebezpečí následného konfliktu.
  Nevšední zážitek se také určitě naskytl lyžařům, když se skupinka bloodhoundů procházela po sjezdovce.

    

Jirka, toužící po nevšedních zážitcích a stmelení kolektivu vyzval všechny přítomné na společný šláftruňk. Rarita, pozdvižení a omezení průjezdu sjezdovkou budilo u všech přítomných lyžařů údiv a možná i zlost a aby toho nebylo málo, přiřítil se náhle šílenou rychlostí asi metr za minutu černoch na lyžích. To nešlo nevyfotit. No schválně kde uvidíte společně na sjezdovce černocha na lyžích a bloodhounda. No na jediném místě na světě – na Ještědu.
  Tento nevšední zážitek již nebylo možno trumfnout. To jsme si říkali ale jen do té doby, než jsme zabušili na dveře dvě stě let staré hospody.
  Atmosféru útulného prostředí, ochotného hospodského, vynikajících Láďových sivenů, piva a dobré party by snad mohla dostat na papír jedině Karolína Světlá, která prý sem taky před námi chodila.

    

  Jak je mým zvykem - už vám nic dalšího nenapíšu. Kdo tam nebyl, o moc přišel. A já vám všem vřele doporučuji se příští rok zúčastnit. Jestli to Láďa znovu svolá, neváhejte.

Mnoho fotek je v Galerii - AKCE - JEŠTĚD 09.

Jak jsme se měli my, se můžete podívat i na www.bloudi.rajce.idnes.cz. Jak se budeme mít společně příští rok, se můžete přesvědčit na vlastní kůži. Ale doporučuji – trénujte, trénujte, trénujte, nebo nás ty ženský zničí.

    Satorovi

    Začíná to vždycky stejně. I na letošní výroční schůzi Bloodhound klubu přišla řeč na průkopnickou účast Petra a Ládi na loňských slavnostech pořádaných každoročně Řádem svatého Huberta na zámku Kuks. A jako obvykle se na to málem zapomnělo. Tedy, pouze u některých z nás, kteří si tuto akci nezaznamenali do kalendáře. O to větší bylo moje zděšení, když jsme s Petrem v září probírali co je nového a řeč se stočila i na letošní ročník, který stál za dveřmi.
    Přiznám se, že o těchto slavnostech mí přátelé myslivci vždycky mluvili s úctou a pochvalně, a já se tak těšil na neobvyklý sváteční zážitek.

    

    Je samozřejmé, že se nám navíc podařilo v našem nabitém kalendáři na tuto sobotu dohodnout společný trénink skupiny RESCUE u Heleny v Ostravě. Trénink jsme ale úspěšně přesunuli a účasti na slavnostech tak nic nebránilo.
    Skutečnost předčila všechna naše očekávání. Nádherné počasí, vynikající atmosféra a možnost zúčastnit se slavnostního pochodu členů Řádu svatého Huberta a jejich hostů, kteří přijeli i ze zahraničí, v nás zanechala nesmazatelný dojem.

    

    Chtěl jsem původně do tohoto článku napsat i nějaké zajímavé historky a popsat naše pocity, ale pak jsem si řekl, že tentokrát budu sobec a nepodělím se s vámi.
    Přiznám se, že hlavním impulsem k této změně byla Martina, která přijela s Jardou a dvěma Bloodhoundy v pozdním odpoledni
s odůvodněním, že na slavnosti sice jezdí pravidelně, ale myslela si, že moje přání, aby si vzala klobouk a zelenou kamizolku bylo myšleno v žertu a nebrala ani vážně, že Petr a Láďa svou loňskou úspěšnou účastí získali pozvání od členů Řádu sv. Huberta i pro slavnosti letošní.
    Takže moji milí Bloodhoundí přátelé, moje přání je: zkusme chvíli zapomenout na lesk pohárů za účast na soutěžích, honbu za co největším počtem CACů, titulů a dalších psích ocenění, zapomeňme na chvíli na psí i naše osobní problémy, které nás všechny trápí a pojďme všem ukázat, kam naši Bloodhoundi již dlouhá staletí patří.

    

    Zkusme jednou v roce, koncem září, sáhnout do skříně, jestli nám náš zelený klobouk nesežrali moli, pokud jsou nám malé zelené kalhoty od loňska, tak honem švadlenku a nebo obchůdek. My z nás, co mají přírodu rádi, ale nejsou majiteli zeleného klobouku, požádejme znovu kolegy myslivce, aby nám nějaký obnošený půjčili. Myslivci, sáhněte pro slavnostní uniformu. Mám otázku. Kolikrát do roka máte příležitost ji vytáhnout?
    Jednou v roce se nám opět nabízí obrovská příležitost presentovat naše miláčky tam, kde jsou už 1300 let doma.

    

V prostředí krásného zámku, mezi opeřenými dravci, krásnými koňmi, ostatními loveckými psy, v čele slavnostního průvodu členů Řádu svatého Huberta, ke kterým naše krásné plemeno určitě patří. Byl jsem velmi mile překvapen, jak obrovský zájem naši psi vzbuzovali.

    

Také trochu zklamán, jak málo se o našem plemenu ví. Ale to není chyba těch, kteří se ptají. To je chyba naše, že jsme možná nedocenili to, co může být pro naše Bloodhoundy důležité. Docela jsem se styděl, že jsem si to taky uvědomil až tady, ve slavnostní atmosféře dávných tradic, které se Řád svatého Huberta snaží udržovat.
    Příští rok máme zase příležitost začátkem října ukázat, jak krásné plemeno patří k patronu myslivosti, svatému Hubertu. Máme příležitost, navázat další kontakty a spolupráci i mimo klub a tak opět zvýšit prestiž našich psů.
    Jaké to bylo letos se můžete podívat i na www.bloudi.rajce.idnes.cz. Možná to pro vás bude inspirace pro příště.

    

A abychom na to příště nezapomněli, tak hlavní organizátor Petr slíbil, že mi to znovu připomene a já slibuji vám, jak je mým zvykem, že do vás všech opět v září 2010 píchnu. Takže první sobotu v říjnu roku 2010 máme sraz na Kuksu. Nezapomeňte.
    Jo, a klobouk je podmínkou.

    Lubomír Satora

Mnoho fotek je v Galerii - AKCE - SVATÝ HUBERT 09.

Informace o Řádu svatého Huberta najdete na stránkách www.radsvatehohuberta.cz

    Neodpovědnosti v tom, že mladý, temperamentní, 60-70 kg pes není hračka, že je potřeba (jak všichni chovatelé bloodhoundů vědí) vychovávat ho rukou laskavou, ale pevnou.
    Neznalosti povahy a silné individuality tohoto plemene a nepochopení, že špatná a nedůsledná výchova vede k prosazování této individuality a že se v tomto případě nejedná o špatný charakter psa. Výsledkem těchto okolností byl incident vůči majitelce, kdy si pes opakovaně, po psím způsobu prosazoval svou vůli. Reakce majitelky ovšem byla nikoli výchovná, ale spotřební = když se hračka rozbije, hodíme ji do odpadu a oznámila chovatelce, že psa hodlá pro agresivitu utratit.
    Chovatelka p.Kopecká tomu chtěla zabránit všemi prostředky, protože se jedná o velmi krásného a zdravého (chovného) psa, a tak ho pro jeho záchranu a pro záruku nápravy jeho výchovy umístila v psí „škole pro nápravu závadného chování“ u renomovaného výcvikáře.
    Pes je tam umístěn na 3 měsíce a zatím se chová naprosto spořádaně. Za poloviční dobu, kterou tam strávil se neprojevil ani jednou agresivně, nebo panovačně. Nepochybně se podaří napravit to, co předchozí majitelka zanedbala a pes najde novou adoptivní rodinu. Laskavého, ale dostatečně autoritativního pána (paničku), který mu bude věnovat péči, ale i lásku a spoustu mazlení. Určitě by neměl být umístěn někde ve smečce, nebo v kotci, protože je pro něj velmi důležitý pevný a osobní vztah s pánem.
    Paní Kopecká, která psa převzala od bývalé majitelky a je mu v současné době poručníkem, převzala také všechny náklady spojené s umístěním psa ve škole a tyto náklady jsou velmi vysoké. Přispěli i tři členové klubu, přesto finance na další pobyt nestačí.
    Dovolujeme si proto vyhlásit sbírku a požádat členy klubu a příznivce plemene o finanční dar. Je potřeba uhradit ještě cca 17.000 Kč, což je na jednoho člověka hodně, ale když přispěje 20…30 lidí, tak už to nevypadá tak hrozivě. Vím, že si řeknete, že Vám do toho nic není, že necítíte potřebu zachraňovat něčí prohřešky, ale je to bloodhound a kdo jiný, než bloodhoundáři mohou pomoci? Prosíme Vás o jakoukoliv finanční částku na adresu p.Kopecké s heslem „škola“. Adresa: Lenka Kopecká, Palackého 189, 473 01 Nový Bor.
    Děkujeme Vám a nabízíme za to „jen“ hřejivý pocit z dobrého skutku.
    Saint-Exupéry ve své knize Malý princ říká „za bytost, kterou k sobě připoutáme jsme již navždy odpovědní.“
    My jsme k sobě připoutali toto plemeno, s jeho krásou a ušlechtilostí, ale i chybami a nedostatky.

    Děkujeme            I.Přikrylová

    Pokud se sejde více finančních prostředků, než bude potřeba, navrhuji ponechat tyto prostředky na nějaký podobný případ bloodhounda v nouzi.

    Byl krásný, téměř letní den, když jsme si užívali výstavní nálady a pohodovou sobotu v Ostravě se svými psími miláčky. Ani ve snu by nás nenapadlo, že blízko našeho bydliště se začíná odehrávat jedna rodinná tragédie.
    Až do okamžiku, kdy jsme odpoledne nasedli do auta, stále ještě opojeni slepou radostí, že si náš mlaďas vyběhal posledního potřebného CAJCe na získání Junior Šampiona, když nám zazvonil mobilní telefon a rázem nás tím vsál do reality skutečného života.
    V telefonním přístroji se ozval kamenný hlas našeho kamaráda, který nás žádal o pomoc. Řekl nám, že od rána pohřešují jeho švagra, který měl dlouhodobé psychické problémy, se kterými se také léčil. Navíc se domníval, že i přes to, že žádné vyšetření toto nepotvrdilo, má rakovinu. Měl veliké dluhy ze svého podnikání. A dlouhodobě mluvil o tom, že jednoho dne odejde a ať ho nikdo nehledá…………!!!!
    A v sobotu ráno to skutečně udělal. Když se jeho žena vrátila v poledne domu, manžel tam již nebyl. Odešel pouze v krátkém tričku a šusťákových kalhotách. Jedinou věc, kterou si vzal s sebou, byly klíče, aby mohl zamknout dům. Jinak veškeré své osobní věci zanechal doma. Peněženku se všemi penězi, doklady, mobilní telefon, klíče od auta, antidepresiva …….. jednoduše řečeno naprosto vše zůstalo doma!
    Po několika hodinách rodina zavolala policii, která k nim sice přijela, ale vzhledem k tomu, že od jeho odchodu neuplynulo ještě potřebných 24 hodin k prohlášení za pohřešovaného, nijak výrazně se neúčastnila.
    A tak kamarád, v zoufalství a ve snaze zkusit naprosto vše pro vypátrání svého švagra, zavolal nám s prosbou, zda bychom nemohli zkusit poslat na stopu našeho Barkouše.
    Sice jsme mu říkali, že máme zkoušky jen na stopu zvěře, že lidské nikdy nedělal, ale přesto prosil o to, ať to alespoň zkusíme. Domů jsme z Ostravy přijeli v devět hodin večer, jen jsme vyložili věci z auta a vyrazili s velikým přáním, aby se nám podařilo alespoň trochu pomoci. A upřímně řečeno, i s přáním, abychom neutrhli bloodhoundům velikou ostudu. Cestou z Ostravy jsem si vzpomněla, že přeci máme mezi námi jednoho šikovného pejska, Foresta Gumpa, který je pravidelně na lidskou stopu svými páníčky veden a že má úspěšně za sebou již několik stopařských zkoušek v Holandsku. Bohužel jsem ale v tom zmatku doma, kdy jsme měli jen pár minut na vyložení věci, telefonní číslo na manželé Paulovi nenašla. A tak jsem cestou na stopu začala obvolávat ostatní členy klubu o pomoc, zda oni nemají na Paulovi kontakt. Mezi tím jsme dorazili na místo určení, kde ještě stálo u domu policejní auto. K našemu velikému překvapení je vůbec nezajímalo, kdo jsme a co tam děláme. Jen se na nás dívali doslova jako na holé skřivánky. My jsme vyndali Bárkyho z auta a odvedli ho ke dveřím domu, kde už nám rodina připravila triko pohřešovaného. Bárky nasál pach, udělal menší kolečko pro vyhodnocení stopy a vyrazil. Zastavili jsme se až tři kilometry daleko od domu, kde stopa pro něho končila.
    Když se mi po dlouhé době podařilo získat telefonní číslo na manžele Paulovi, bylo již čtvrt na jedenáct a pana Paula jsem svým telefonátem probudila. Asi velmi zmateně a rozrušeně jsem se snažila vysvětlit situaci, do které jsme se dostali, že jsme nasazeni na lidskou stopu a že moc prosíme o radu, co dál, co máme dělat. Paulovi byli velmi hodní a ochotně nasedli do auta i s Gampíkem a vyrazili 200km za námi. My jsme ještě mezi tím zkoušeli stopu s Bárky znovu, zda se někde ještě nechytí. V jednu chvíli nás táhl směrem do vsi, mezi domy, chvilku jsme ho nechali, ale přes hlasité protesty členů rodiny, že je to nesmysl, že tam by určitě nešel, jsme ho nakonec odvolali. Byla to veliká chyba. Pan Paula mi v telefonu radil, ať my vypneme mozek a jen plně věříme psovi, kam nás povede. Následně se také potvrdilo, jaká je to pravda !!! Když Paulovi přijeli, byla již jedna hodina v noci. Stejně jako náš Bárky, dostal Gampík jiný svršek z oblečení k nasáti stopy u dveří domu. Gampík si proti našemu Bárkymu zkušeně začal vyhodnocovat veškeré stopy kolem domu, které patřili dle jeho čeníšku stejnému majiteli jako triko, ke kterému přičichl. Nejdříve nás vodil po zahradě, vedl nás například k úlu, pak zase zcela na druhou stranu od domu směrem na pole…. Dle rodiny to byly skutečně pravidelné trasy pohřešovaného, kudy a kam pravidelně chodíval. Asi po dvaceti minutách Gampík zhodnotil čerstvost stop a za nejčerstvější a nejsilnější vybral jednu, po které najednou vyrazil. K našemu velkému údivu to byla stejná trasa, kterou nás vedl také Bárky. Oba psi se zastavovali na stejných místech, na stejných místech scházeli ze stopy do strouhy, která vedla podél cesty, jakoby pachové částečky byli větrem kousek odnesené mimo cestu. Na stejných místech si řešili, kudy a kam stopa vede dál. Až do okamžiku, kdy jsme se dostali na jednu křižovatku a Gampík si to rovnou nabral směrem do vsi, tam, odkud jsme Bárkyho odvolali. Gampíka jsme ovšem už nechali pracovat dle jeho mínění. Velmi zvláštní bylo, že celou dobu si držel stopu po chodníku jako skutečný lidský chodec. Prošli jsme část vsi křížem krážem až nás dovedl na místo jiné křižovatky, která vede již z vesnice ven. Tam se pro něho jasně stopa ztrácela. Podle Gampíka jsme byli na konci stopy, zde zřejmě muž své chození ukončil. Zajímavé bylo, že na této křižovatce stojí autobusová zastávka. Při pohledu do jízdního řádu jsme ale zjistili, že autobus v sobotu žádný nejezdí. Domníváme se, že si zde stopl nějaké auto a odjel. Celé pátrání jsme ukončili před čtvrtou hodinou ráno, v nohách jsme měli naběháno dohromady téměř dvacet kilometrů. Bohužel ale marně.

    Tento příběh píši s odstupem pěti dnů od samé události, ale přesto, že bych si přála Vám moci poskytnout veselý konec, do dnešního dne se švagra našeho kamaráda nepodařilo najít. Od nedělního dne byl vyhlášen policií za pohřešovaného, vyhlásilo se po něm celostátní pátrání, nasadily se vrtulníky s termovizí, místo bydliště prohledala rojnice 50 policistů. Začala se o případ zajímat i kriminální policie. Vše je ovšem stále na mrtvém bodě.
    Možná se ptáte, proč to vlastně celé píšu???
    Tato událost byla pro nás velikánskou školou a zážitkem, který nám stále nedává spát a nutí nás o tom přemýšlet. Uvědomili jsme si totiž, že se neúnavně mnoho z nás honí se svými krasavci po výstavách za tituly, předháníme se v tom, kdo kolik má šampionátu a jak veliké poháry se nám ční doma na policích…. A naprosto zapomínáme na samotnou přirozenost našich pejsků, na to, k čemu mají a byli vždy v první řadě určení. Že máme doma, nebojím se říci, geniálně čichově nadané psi, se kterými ovšem v tomto směru téměř vůbec nepracujeme.
    Náš příběh je ale důkazem toho, že nikdo z nás neví, kdy se v životě, ať už sám nebo někdo z jeho okolí, dostane do situace, kdy mu může jeho psí kamarád třeba i zachránit život.

    Tak jsme to po roce zase svolali. Domluva byla rychlá a jednoznačná u presidentky na speciálce. Páneček vybral trasu , panička termín a šlo se na věc.
    Nezačalo to nejlíp. Hubert ohlásil nemoc v rodině, Artur s Collinem špatně napsali omluvenku ze zaměstnání a při nácviku exkluzivního čísla „Batman se vrací“ si Bojar Barry omylem nastudoval scénář z akce „Spiderman na útěku“. Omlouvalo se i kvůli zdraví. Šprti jeli trénovat do Budějc, ale i tak jsme jim na dálku drželi palce.
    Lehčí komplikace hlásili při odjezdu z bydliště Fabricio a Faylin, kteří ale píchlou pneumatiku s přehledem mechaniků stáje F1 bleskově vyřešili.
    Účast slušná – šťastných sedm a jako bonus vzácná lady porcelaine Penny. Vědět tohle BLESK, tak vydá speciální číslo.
    Počáteční ostych suverénně odbourala Anička, ale nikdo z přítomných fotografů bohužel nebyl připraven zachytit elegantní běh přes bazénovou plachtu ve stylu „Jen počkej zajíci“.
    Vyrazili jsme.

    

    Zásadní chyba byla, že už Lenku nikdo neukecal a Astridka měla skoro celou dobu vodítko. Pavel se taky nesnažil pomoci, věnoval se Penny a ukazoval jí ovečky. Naše vřelé ranní uvítání s Aljoschou si naši taky špatně vysvětlili a ten chudák se vodítka skoro celou cestu nezbavil. Panička to ale schytala, nadával celou cestu.
    Zpočátku to vypadalo na nudu. Co vymyslet?
    Postupně se začali pánečci osmělovat. Lady Penny a já jsme šli první a za chvíli k nám pustili dokonce i mládež. Vasco je borec. I přes svůj věk poslouchal jak hodinky. První náznak akce, ihned po získání svobody, předvedl Fabricio. Chytil stopu, ale protože už to není taky žádný janek, za chvíli se z hustého porostu vrátil. A navíc Kačku to vůbec nerozhodilo, takže žádný vzruch.

    

    Spásný nápad přišel vzápětí. Celou cestu jdeme kolem říčky Huntavy a křišťálově čistou vodou je třeba zahnat žízeň. My, na volno, šli do vody první a „vodítkáři“ za námi. Paničky nepředvedly napoprvé zrovna skvělou stabilitu a proto bylo dohodnuto. Kdo dostane paničku nebo páníčka do vody je King.
    Počáteční pokusy se moc nedařily a tak jsme raději šetřili síly a čekali na vhodnější příležitost.
    Rešovské vodopády byly úžasné. Ukázali nám je napřed z horního altánku.

    

    Pavel po vzoru Bojara při focení ukázal odvahu hrdiny a umně balancoval nad propastí. Rozdíl byl pouze v tom, že si netroufal skočit.
    Vyhlásili nám volnou zábavu. Pokus o skupinovou fotku pod vodopádem málem využil Aljoscha, ale Martina to ustála. Zůstala skoro suchá. Pak už ale začalo jít do tuhého. Vydali jsme se proti proudu nahoru nad vodopád po dřevěných schodech. Už ne všichni. Přece jenom nebezpečí bylo velké a ti méně zkušení raději neriskovali zranění. Je pravda, že pro příště to bez tréninku nepůjde a navrhneme páníčkům pro příště lepší horolezeckou přípravu. Nemají to s námi chudáci jednoduché.

                

    Aljoschův pokus s pořadovým číslem dvě přišel ihned při návratu k Fialovu mlýnu. Mírný svah, Martina v poklusu a těsná brzda u břehu. Nic moc, aspoň mokrá noha. Pomohlo to, pustila ho na volno, ale přesto, že se choval skvěle, vodítko dlouho v ruce nevydrželo. Dobrým pokusem se presentovala Astridka. Nečekaným přeběhnutím doprostřed proudu nechala Lenku chvíli balancovat na pokraji katastrofy, ale ta projevila neuvěřitelnou stabilitu a nadějný pokus k její radosti ustála. Pomyslnou korunu krále Kinga ale podle mne získal Vasco. Malá nepozornost, perfektní rozběh s pánečkem v zádech, dobrá svahová rychlost, důraz a síla tomu nechybí. Že by teď? Bohužel v posledním možném okamžiku Aleš naneštěstí vodítko pustil. Smůla.
    Tak se vystrašili, že v poslední etapě Lenka raději předala Astridku Pavlovi a to bylo pro dámu silný kafe.
    Odpolední párty nezačala špatně. Nechali jsme je všechny ze solidarity najíst jako první. Zpočátku se upejpali. Sem tam ale někdo nabídl alespoň kousek chleba. Naštěstí prťata od Aničky z Boskovických lesů a konkurenční Dlouhé Loučky čas od času něco dostala, což se nám dařilo bez problémů uhlídat. Umně jsme se střídali a holky se moc nenajedly. Pak ale začaly s okurkama a to byl náš konec. Co mě naštvalo, bylo neustálé pomlouvání lady Penny, že všechno doma sežere. Tak jsem bez řečí ukradl kus masa a bylo to.

    

    Jídlo nás tak skamarádilo, že závěrečné přetahování o Astridku na zahradě s Aljoschou byla jen nevinná zábava na vytrávení. Ani jsme se neporvali.
    Zmohlo nás to. Kratší spánek a rychle domů.
    Padlo rozhodnutí. Nevíme jak pánečci, ale my bychom šli příště zas. Co vy na to?.
    Tak se všichni mějte.

    Zdraví
    Nabrouck de Famous Alhavant

    Splnili to.
Bylo to jako na houpačce. Napřed nic, pak obavy jak to bude vypadat a nakonec to padlo na první říjnovou sobotu. Říkal jsem si: "Kolik nás bude?" V pátek večer jsme to probírali s Collinem. Pánečci pili burčák a chystali plán akce. Vůbec netušili, že jejich plány mají jednu velkou neznámou. A to jsme byli MY.
    Ráno jsme nemohli dospat a čekali, kdo vlastně dojede. První dojeli Faylin a Fabricio. To bylo velice důležité, pro přípravu našeho prvního překvapení, bohužel Faylin byla v očekávání, ale slíbila, že to zařídí. Hubert vzal s sebou posilu od basetů, což slibovalo další netušené možnosti. Obrovskou radost způsobila bílá dodávka, ze které se vyřítil Barry a Astrid. Měli to nejdál, ale byli pro "náš" plán nepostradatelní.
    Ostatní se řádně omluvili, ale i tak nás bylo osm. Páneček se snažil vysvětlit doprovodu, co nás čeká, ale to nemohlo změnit naše plány. Konečně vyrážíme.
    Klidná vycházka. Nuda. Stále si něco vykládají, vodítka se pletou, no prostě hrůza. Pomohl Luboš. Sice půjčil Lence dlouhé vodítko, ale taky nadhodil, že tu není kam utéct.
    Přišla naše chvíle. My vám dáme klidnou vycházku. Gaston to rozběhl, Barča nám kryl záda a Astrid to vzala na sebe. Lehce jsme zrychlili tempo, a utrli se pelotonu. Aby se mi neztratili, jistili jsme je s Collinem. V doprovodu nastal lehký šum a bác, nechali se vyprovokovat. Sice ne všichni, ale ti co vypadali po cestě nejvíc unaveně nasadili slušné sportovní tempo. Všechno se správně zrychlilo, roztrhali jsme se na skupinky a rázem na diskuze nebyl čas. Někteří z doprovodu se přiznali, že se potí až někde. My to ale potřebovali. Co je lepšího, než se proběhnout pěkně volně po lese, a navíc - je jelení říje a my konečně ve smečce.

    

    Pevně jsme převzali další průběh akce do svých rukou. Každý si dělal co právě uznal za vhodné. Když nervozita doprovodu dosahovala vrcholu, řekli jsme si, že sportovní část akce máme za sebou, a je třeba se věnovat práci. Tady se projevily zkušenosti Barčy a Fabricia, kteří jednak našli čerstvé stopy vysoké, ale taky zvedli pár kusů srnčí.
    Spořádaně jsme došli k místu, kde se mi moc líbí. K opuštěnému břidlicovému lomu. Paráda. Barča sice říkal, že asi panička bude chtít vzít břidlici na skalku, ale to už Pavel řídil společné fotografování. Kdyby věděl, co nás čeká, určitě by to zrychlil, ale takhle nás pořád rovnal a rovnal.
    Když pochopil, že to lepší nebude, konečně jsme došli k vodě.
    Krásné jezírko uprostřed divočiny, koupání pro všechny. Plavci mohli do hloubky, méně zkušení namočili bříško a inteligenti smočili pouze nožky. Bláhoví páníčci si mysleli, že zůstanou suší, ale přepočítali se.

    

    Sváděli to sice na naše mokré kožíšky, ale určitě to byla ranní rosa. Smečka se rozrostla. Přijela nám naproti Amber. Polední rosou jsme se společně vydali k Jiříkovu. Nevím proč nám nevěřili, asi kvůli silnici, ale museli jsme na vodítka.
    Když jsem akci připravoval, pan sochař Halouzka mne osobně přijal, ukázal mi své dřevěné sochy, včetně obrovské sochy vládce hor Praděda a ostatní krásné výtvory vyřezané ze stoletých lip, pozval na prohlídku největšího betlému vyřezaného v životní velikosti a pustil mne mezi své stádo daňků. Když nás ale viděl před vraty devět, lekl se. Z toho leknutí zapomněl, že si mohl vybrat některého z nás jako model, pro další sochu do betléma. Nepustil nás dál. Nechtěli jsme to doprovodu pokazit a pustili je tam samotné. Co bychom pro ně neudělali.
    K hradu Sovinci vedla polní cesta obklopená náhorními loukami. Ukázalo se sluníčko, a po dlouhém přemlouvání nám některým konečně zase sundali vodítka. Zábava dle libosti. Obrovský prostor byl využit k dovádění. Honili jsme mládež, pošťuchovali holky a když toho bylo moc, vjeli jsme si do vlasů. Promiňte - do chlupů.

    

    Sovinec. Byli z nás na větvi. Kastelán se strašně těšil, a na naši počest nám věnoval samostatnou prohlídku hradu. Čekání krátíme nácvikem střelby. Nevadí nám puška ani samopal, ale koho to napadlo střílet ty světlice? To jste přehnali!
    Už toho začínáme mít dost. Patnáct kilometrů v nohách, neustálé běhání a pošťuchování nás dostatečně unavilo. Jdeme domů.
    Nejen my toho máme plné zuby. I doprovodu přišlo vhod malé občerstvení. Konečně to můžou v klidu probrat, odpočinout si před cestou domů a chvíli posedět. Chodím mezi nimi, sem tam dostanu buchtu a poslouchám. Prý se to líbilo a příště jdeme zas. Doufám že na to nezapomenou a nás bude víc.

    Zdraví vás všechny Nabrouck (další fotky najdete v galerii)

    Všichni víme, co my sami očekáváme od rozhodčího. Všichni očekáváme profesionalitu, čestnost a vybrané chování. Podívejme se na to ovšem z druhé stránky. Co by měli rozhodčí očekávat od vystavovatelů?
   Uvádíme zde několik maličkostí, které jsou třeba, abychom mohli považovat vystavovatele opravdu za SKVĚLÉHO.
   Předvádí dobrého jedince plemene, správně vychovaného a socializovaného. Přivádí psa do kruhu čistého a správně upraveného v souladu s plemenem. Většinou je velmi nepříjemné, máme-li hodnotit rozcuchané, nepříjemně páchnoucí psy se skvrnami od výkalů nebo špinavými zuby. Socializujte svého psa! Je docela pochopitelné, že štěňata mohou v kruhu vyskakovat a být nervózní, ale dobrý vystavovatel vždy věnuje dostatek času mladým psům, aby se pro ně výstava stala pozitivním zážitkem. Jestliže ovšem před rozhodčím uskakuje a uhýbá dospělý pes, je to složité a pro rozhodčího to může být dokonce riskantní. Štěně vás kousne jen zřídka, ale vystrašený dospělý pes, to je něco docela jiného. Postarejte se o to, aby se váš pes vyprázdnil DŘÍVE, než vstoupíte do kruhu.
   Vystavovatel by měl být při předvádění svého psa odpovídajícím způsobem oblečen. V kruhu by měl by být čistý, elegantní a reprezentativní. Pomozte svému psovi, pokuste se sladit své oblečení s jeho vzhledem, ale vyhýbejte se provokativnímu oblékání. Rozhodčí může být v rozpacích nad módními výstřelky či modely některých vystavovatelek. Pokud do kruhu vstoupí vystavovatelka s hlubokým a všeodhalujícím výstřihem, v kratičké sukénce, která nechrání a nezakrývá, i když bude předvádět sebekrásnějšího psa, vystavuje se riziku, že titul bude později (především v očích diváků) přiřčen jí a ne kvalitám jejího psa. Proto se oblékejte krásně, ale ne jako na módní přehlídce, noste pohodlné, ale pěkné boty, ve kterých můžete i běhat. Oblékejte se skromně, v ohnisku zájmu by měl být pes, ne vystavovatel.
   Každý vystavovatel by se měl pokusit strávit nějaký čas u kruhu, než se dostane na řadu jeho pes. Seznámí se tak se způsobem posuzování daného rozhodčího - a jeho posuzování pak proběhne hladce. Před vstupem do kruhu si zjistěte, zda rozhodčí toleruje pamlsky, hračky nebo pískací figurky. A prosím vás, do kruhu v žádném případě nepatří zvonící mobilní telefony ani pagery.
   Chcete-li, aby s vámi rozhodčí jednali zdvořile, zaslouží si od vás totéž. Vždy byste měli být pozorní ke psovi i k rozhodčímu. Jestliže neslyšíte pokyny rozhodčího, zdvořile ho požádejte, aby vám je zopakoval. Nezůstaňte jen na něj koukat. Když opouštíte kruh, rozhodčímu poděkujte - i když jste nezískali, co jste očekávali nebo vás požádal, abyste odešli. Zdvořilé chování vystavovatelů opravdu dokáže rozhodčímu zpříjemnit den.
   Bez ohledu na to, co si myslíte, přijměte umístění nakonec s upřímným "Děkuji vám", i když se můžete rozhodčího zdvořile zeptat na jeho názor. Jestliže kladete rozhodčímu dotazy, buďte připraveni přijmout jeho názor. Nepřete se, nezabředejte do diskusí ani se nezlobte, pokud rozhodčí upozorní na body, kterých jste si u svého psa nevšimli, nebo s nimi zcela nesouhlasíte. Pochopte, že standard, ačkoliv je objektivní, může mít subjektivní interpretaci. Jestliže se rozhodčí zmíní u vašeho psa o některé věci, se kterou můžete nebo nemůžete souhlasit, v kruhu pravděpodobně NENÍ to správné místo k tomu, abyste o věci podrobně diskutovali. To, co se jednomu rozhodčímu líbí, se druhému líbit nemusí. A jestliže cítíte, že došlo k politováníhodné chybě, nebo že rozhodčí opravdu vůbec nezná plemeno, vyřešte to profesionálním způsobem, ne křikem, hádkami, grimasami ani nadáváním. Pobavte se a nezapomínejte, že vždycky budou ještě jiné výstavy psů!
   Buďte zdvořilí k pomocníkům v kruhu. Vystavovatel by měl být se svým psem připraven u kruhu, připraven vstoupit dovnitř, jakmile ho vedoucí kruhu zavolá, tak aby nemusel ztrácet čas pobíháním kolem a hledáním psa a nezdržoval tak posuzování. Jestliže přijdete pozdě, buďte připraveni na to, že nemusíte být posouzeni. Jestliže se dostanete v kruhu do konfliktu, neočekávejte, že spor dopadne, jako byste byli v právu. Měli byste vědět, že záleží jen na úvaze samotného rozhodčího, zda na vás počká s posuzováním třídy. Řiďte se tím, co vám rozhodčí říká. Počkejte v kruhu, než dostanete svoji oceňovací stuhu, zařaďte se podle svého umístění, zkontrolujte si vždy, zda máte v kruhu správné číslo a správného psa a ověřte si, zda rozhodčí zapsal do výsledkové listiny správně váš výsledek.
   Rozhodčí nemusí vědět a nemá ani zájem na to, aby se dozvěděl, kterou výstavu váš pes přednedávnem vyhrál - šetřete dechem, rozhodčího to určitě nijak nezaujme. Neposedávejte kolem kruhu a nevydávejte nesouhlasné hlasité zvuky ani hlasité komentáře, jen abyste zviklali rozhodčího v jeho rozhodnutí. Jste-li v kruhu, neměli byste se bavit s jinými vystavovateli v kruhu ani s osobami za kruhem.
   Buďte sportovní, pogratulujte druhým, když vyhrají. Když vyhrajete, netvařte se povýšeně ani pyšně, přijímejte gratulace skromně. Při posuzování ve skupině se netlačte na ostatní vystavovatele. Nehrajte si se svým psem, když se rozhodčí obrátí k jinému psovi. Ostatní psy, jídlo a brečící děti raději nechte od kruhu kousek dál.
   Seznamte se s pravidly. Je velmi nepříjemní diskvalifikovat vystavovatele, který namítá, že mu něco nikdo neřekl. Výstavní řád si můžete kdykoliv vyžádat od střešní kynologické organizace.
   A to nejdůležitější? Užívejte si výstav, seznamujte se s novými lidmi, navazujte nová přátelství a dobře se bavte
   Brzy na shledanou na výstavách!

   Motto: " Plánovat se může (nechť mi učebnice podnikání prominou), ale náhoda je krásná."
   Začalo to velmi nevině na poslední speciálce. Petrovo (Podávky) povzdychnutí nad nespolečenským žitím klubu přineslo nezávaznou větu - " Něco vymyslíme." Dlouhé čekání na odpolední posuzování přineslo několik nevážných debat o vycházkách kolem vlastního kostela a další povzdychnutí - " Je to krásné, ale pořád sami." Na třetí vzdychnutí už nezbyl čas, jeli jsme domů. Pošmourné počasí loňského podzimu a příležitost vyzkoušet si miláčka, jak se bude chovat v lese plném zvěře nás zaválo do CHKO Litovelské Pomoraví a to nejen na krásnou procházku kolem řeky Moravy po turistických cestách, ale i do odlehlých částí plných krásných daňků. Logickým spojením těchto nelogických myšlenek byla otázka - " Proč ne tady?"
   Pak už to bylo jednoduché. Pár telefonátů, dohodnutý termín, účast dobrovolně povinná. Kdo? Dámy - Romantika a Romance (Bertille měla své dny a domácí Galerii jsme si netroufli vzít s sebou), a pánové Artur a Nabrouck s doprovodem. Sestava samozřejmě početná a hlučnější nepředpokládala setkání se zvěří, ale stop bylo habaděj. Psi si zpočátku více všímali víc sami sebe, ale jakmile je vzájemné poznání začalo nudit, přišel čas i na stopu. Pánové Artur s Nabrouckem se chovali naoko rozumně a vzhledem k tomu, že se učí chodit po stopě pouze s doprovodem neměl pohyb po stopě ve smečce dlouhého trvání. První se utrhla ze smečky Romantika. Chytla čerstvou stopu a zmizela v lese. Protože byla v podobném prostředí poprvé a hrozilo nebezpečí, že se v lese ztratí, nezbylo nic jiného, než se pustit do hledání. Petrové využili své sportovní minulosti a zakrátko jsme byli zase všichni pohromadě.
   A proč v záhlaví ta náhoda? To vám najednou zazvoní telefon a v něm se ozve - " Tady je Fabricio a Faylin a stojíme u vašich vrat." To neznamená nic jiného, než rozmnožení naší vycházkové smečky a nové zážitky. Co se dělo dál? To je přece jednoduché. Každý stihl to co chtěl. Někteří viděli kapitálního daňka, někteří hledali psy jdoucí po jeho stopě, někteří se snažili o výchovu svých miláčků ( v této sestavě bezvýsledně), někteří semleli kde co a kde koho, někteří měli žízeň na Litovelské pivo a všichni viděli krásné zubry evropské. Jak se to líbilo doprovodu nevím. Co ale vím určitě, že se to líbilo našim miláčkům.
   Závěr z tohoto článku dělat nebudu, toto totiž není závěr, ale začátek. Krásných míst u nás je strašně moc. Debilní telefony máme všichni a když překousneme naše mobilní lidské vztahy tak je to strašně jednoduché.
   P.S. Nedávno zazvonil telefon. Hraběnka Chotková sice nebyla doma, ale zámek Kačina s rozlehlým parkem má krásný. Koho jsme ale doma potkali byl divoký kanec Vašek, divocí krocani a stádo nádherných bílých jelenů v Žehušicích. Mělo to ovšem jedinou chybu. Z bažanta královského jsme viděli jenom ocas. Takže příště.

   Olomoučtí Satorovic.

   Dříve, než začneme vyprávět náš příběh, považujeme za slušnost každého Bloodhounda se řádně představit. Takže jmenujeme se Alfonso a Barcarolla Roborovski, jsme jako psí bráškové a bydlíme s páníčky na vsi.
   Dnes už máme duben, venku začínají hřát sluneční paprsky a po zimě ani památky. Ale to nám teda věřte, že my ani náš páníček na letošní zimu hned tak nezapomeneme. Tak co se vlastně stalo? Jednou jsme si takhle, jako ostatně každé ráno poté, co panička odejde do práce, s páníčkem vyrazili na ranní vycházku. Přímo za naším plotem vede cestička na "skálu", což je místo, kde kdysi byla skála, ale dnes je to místo zalesněné, je to pořád do kopce a z kopce a nám se tam děsně líbí, protože si můžeme volně běhat, prozkoumávat a čuchat. Výborně tam známe každý centimetr, víme, kam smíme stoupnout a kde přibrzdit, protože je to moc z kopce. A když letos napadlo tolik sněhu, byla to naprostá užívka, protože jsme mohli ve sněhu rejdit a pořádně se vyřádit. Netušili jme ale že právě sníh může být pro nás taky pěkná zrada. Že sníh nám pokryje místa, která tak jinak dobře známe a že vlastně neodhadneme, kam že může stoupnout.
   Už jsme se vraceli směrem domů, cestička vede přímo nad zahradami našich sousedů a v jednom místě je napojená střecha sousedů přímo na hranu této cestičky. Nikdy nás nenapadlo tam ani náznakem nakročit, ale jak bylo vydatně zasněženo, najednou já, zvědavý Bárky, jsem stoupl na tu střechu. Střecha byla namrzlá, mě ujely tlapičky a už jsem sjížděl směrem dolů. Brzdil jsem, jak se dalo, ale na namrzlém plechu ani "blaťák" nic nenadělá. Ještě štěstí, že sousedé mají bytelný okap, protože až o ten jsem se předními tlapkami zastavil. Když jsem získal trochu stabilitu, pokusil jsem se otočit a začít šplhat zpátky na horu, ale vůbec to nešlo. Páníček stál totálně zkoprnělý na okraji střechy a než se stačil vzpamatovat a uvázat Altfka na vodítko ke stromu, Alfíkovi to asi připadalo jako děsná sranda, jak si tady "bruslím", a hoplá za mnou. To už jsem ale pomalinku začal lézt nahoru, jenže jak Alfík sjížděl za mnou, srazil mě zpátky a už jsme byli tlapkami v okapu oba. Ani snad nemusím popisovat páníčkův vyděšený výraz.
   Páníček se pokusil za námi slézt, ale i jemu tak ujížděli dolní tlapy, že bylo zřejmé, že jestli udělá ještě krok, tak jsme v okapu už tři. Tak nezbylo, než to zkoušet na horu znovu a znovu, ale po chvíli už jsme byli oba tak vyčerpaní a vyděšení, že jedinou spásou se nám stal docela široký komín. Vlezli jsem si za něj a tam celý repetící se zimou a pořádným strachem, jsme vyčkávali, jaký že záchranný plán páníčka napadne. A jako vždy nás nezklamal.
   Naštěstí měl u sebe mobilní telefon, který jinak nikdy na procházky nenosí, zavolal svému tatínkovi, který bydlí na druhé straně vesnice a něco domlouvali. Po nějakém čase se na cestě nad námi skutečně objevil páníčkův táta a v ruce měl lano. Páníček přivázal jeden konec lana ke stromu, druhý si omotal okolo sebe a jištěný i z tátovi strany začal pro nás slaňovat. Postupně tak vytáhl nahoru Alfíka a potom i mě.
   Můžeme Vám říct, že se nám strachy třásly zadečky ještě večer v pelíšku, když jsme si na to vzpomněli.

   Tak haf a dobrodružství zdar.

    Již od ledna jsme si s manželem plánovali dovolenou v zahraničí, kterou spojíme s pokrytím našich děvčat Noblesky a Bertilky. V měsíci červenci začala Nobleska hárat a v polovině července jsme vyjeli na tzv. pracovní dovolenou do Francie. Vzali jsme s sebou i Bertilku, ať se podívá za svým synem a vyřádí se ve smečce. 3 psy by již bylo mnoho, do auta by se nevešli, tak Romance šla na dovolenou k paní Satorové a za starším bratrem Nabrouckem. Moc jsem paní Satorové to naše torpédo nezáviděla, je to bloodhound pérák, má neuvěřitelný temperament, to víte, puberta. Po našem návratu nám jasně naznačila, že dovolená byla krátká a ona chce k tetě a k Nabrovi.
    V Paříži jsme chytli neskutečnou zácpu, 8 km jsme se posunovali 4 hodiny v obrovském horku, nakonec jsme odbočili k benzínové pumpě a manžel se zchlazoval a holky jsem protáhla myčkou (samozřejmě bez šamponu), cestu přežívaly velice dobře. konečně jsme dorazili k naším přátelům, v tu dobu měli doma vrh 8 štěňátek ve věku 3 týdnů, kouzelné, sladké bloodhoundíky. Pro naše dámy byl připraven krásný domeček a veliký výběh, ale to byl kámen úrazu, naše holky jsou zvyklé doma a ne někde zavřené, okamžitě se urazily a 2 dny s nikým nemluvily. Vysvětlovala jsem jim, že my za to nemůžeme, že za to může Jean Moubeche a pan Podávka (který byl se mnou na lovu ve Francii), kteří jim tento výběh v lednu připravovali, jejich oči jasně říkali, že to jim tedy nezapomenou.
    Odpočinek byl krásný jako je krásná Francie. Celou dobu jsme samozřejmě povídali o psech a v den "D" jsme s Nobleskou vyrazili na jih Francie za ženichem. Uthan (kterého jsem měla mít doma od štěňátka, ale v tu dobu to nešlo a dnes jsem ráda, protože pokud máte doma psa, často si vše nakryjete jen tímto psem a to není dobré) nás velice vítal, ale jen do doby, než jej naše sňatku chtivá Nobleska začala znásilńovat. Chudák se tak lekl, že utekl domů a jen vykukoval na zahradu, co že je to za sexuální erotomanku z Čech. Po chvíli vyšel a sami se naprosto přirozeně spářili, to už se naší Noblese zase až tak nelíbilo, musela jsem ji hladit a podržet. Utahn má neskutečně sladkou povahu, oči jako Olderlin, krásné, veliké a je to velice pěkný pes. Po krytí si oba lehli do chládku a my se mohli věnovat debatě při 3 hodiny trvajícím obědu. Po 3 hodinách se Nobleska zvedla, šla se vyvenčit, nosem zvedla manžela a opět se spářili sami.
    Cesta na jih mě nadchla, krásná města s katedrálami, hrady a domy ve skalách a obrovské množství nádherných, udržovaných památek, k tomu není co dodat. Překrývat jsme nejeli, bylo opět veliké horko a pro Noblesku by to bylo vysilující. Holky běhali ve smečce s ostatními bloodhoundy, bylo to super, vidět takovou smečku. Bertilka si svého syna ani nevšimla, tu zajímali procházky. Před naším odjezdem začala i ona hárat, přemýšleli jsme, zda-li ji tam nechat a pak si pro ni jet, ale ona nám jasně dala najevo, že doma je doma. S ní jsem měla jet za psem do chov. stanice du Verger de Cantilene, rozhodovala jsem se mezi dvěma psy, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. V době blížícího se vrcholu jejího hárání začala opět horka a hlavně Němci vyrazili na dovolené, takže ucpali dálnice cca fronty 12 hodin a to rozhodlo, tam ne, to by nemusela přežít a i pro nás by to bylo velice náročné. Na poslední chvíli padlo rozhodnutí, jedeme do Holandska za psem Vlardan Orban V.D.Oeienbos, který vede staré, zdravé línie bloodhoundů dožívajících se přes 10 roků. Také jeho barva je úchvatná, tak temně červeného psa s tmavou maskou jsem ještě neviděla, tuto barvu má upevněnou. Je to pan pes, žádný mladíček, Bertilka se mu moc líbila a majitelům Vlardana také. Tak jsme absolvovali další cestu, která byla také krásná a viděli zase spoustu nových míst. Bertilka si moc vyhrála se svým synem Rubensem a my si mohli opět popovídat s našemi kamarády v NL. Dano a Petere, děkujeme za Ritz a za vše!!!
    Vřele všem doporučuji cestovat s bloodhoundy, je to krásné a máte společné zážitky jako je koupání v moři apod. Najeli jsme s holkami za tyto dvě cesty 7.500 km, ale stálo to za to, byl to skvělý odpočinek. Velice se bavím, když mi někdo řekne "Ježíš,já musím za psem 200 km,to je dálka"!! Také můj manžel, který je dlouhodobě dosti nemocen si velice odpočinul a načerpal síly na další boj s nemocí.
     Přeji Vám všem krásný podzim a těším se na shledání na klubové výstavě a pro zájemce i na trénincích na lidské stopy.

    Byl pracovní den, jako každý jiný, 22. únor odpoledne. Přišla jsem z práce, vzala svoje bladíky a vyrazila na procházku. Když jsem se vrátila, řekl mi syn, že volala nějaká Němka, ale že neví co chtěla, jen že zavolá znovu večer. Protože jsem nevěděla o koho jde, příliš jsem se tím nezatěžovala. Večer zazvonil telefon. Na druhém konci aparátu jsem poznala hlas paní, co nám našla Adélku. Moc plakala. Řekla mi, že se jí před dvěma dny odpoledne ztratil pes a jestli jsme ho náhodou neviděli v lese. S politováním jsem jí musela oznámit, že jsme den předtím v lese krmili, ale psa jsme tam neviděli. Požádala mě, zda bych tady u nás mohla rozhlásit, že se hledá velký hnědý lovecký pes, slyšící na jméno Axel. Samozřejmě jsem jí slíbila, že udělám vše, co bude v mých silách. Druhý den k ránu jsem obvolala všechny úřady u nás a v sousední obci a podala jim informace s mým tel. Číslem, kdyby psa někdo našel. Také jsem požádala všechny známé, kteří se pohybují po lese, aby mi dali vědět, kdyby si něčeho všimli. Manžel rozhodil sítě mezi myslivci a lesníky. Shodou náhod měli v poledne téhož dne poradu a někdo začal mluvit o tom, že viděl v lese běhat hnědého psa. To manžela zaujalo a hned začal sbírat informace. Volal mi do práce, abych zavolala té paní, že psa viděli. Paní jsem sice zavolala, ale žádnou konkrétní informaci jsem jí nemohla bohužel podat. Ona sama mi asi moc nevěřila. Myslím, že to považovala pouze za útěchu. Když jsem se vracela domů z práce, zazvonil mi telefon. Volal mi manžel: ,,Ivet, našel jsem ho!" Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Znovu jsem zavolala paní. Pověděla jsem jí, že se pes našel a že ho máme doma. Mohli si pro něj hned přijet. Potom, co jsem přijela domů jsem se ihned šla podívat do kotelny, kde byl pejsek prozatím ubytován mým manželem. Byl to on Axel. Měla jsem husí kůži, slzy v očích a stále jsem nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Manžel mi pověděl, jak psa našel. Nejdříve se šel podívat kolem našeho domu na louky, kde byl pes viděn. Neušel ani 300m a uviděl ho schouleného ve sněhu. Pomalu se k němu přiblížil, nasadil mu obojek a dovedl ho k nám domů, kde mu dal najíst a napít. Kolem páté hodiny si pro něj přijeli. Jejich setkání bylo zvláštní, pes vůbec nereagoval na jejich přítomnost. Až po několika minutách mu došlo, že tu jsou jeho páníčkové a začal divoce skotačit a kňučet radostí. Obě s paní jsme brečeli radostí na tím, jaká obrovská náhoda se udála.
    Uvařila jsem nám kávu a ještě dlouho jsme si povídali o všem, co se přihodilo, jak oni našli naši Adélku a neuplynuly ani dva měsíce a my našli jejich Axela. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, mám slzy v očích a husí kůži po těle. Stal se takový "Velký neuvěřitelný psí zázrak."

    Nevím jak bych začala, ale chci se s Vámi podělit o zážitek který jsem zažila se svou fenkou Adélkou.
    Dne 5.12.03 šel můj manžel ještě s jedním kolegou myslivcem do lesa. Byl pátek večer a já doma v klidu připravovala vánoční výzdobu. Kolem desáté mi zazvonil mobil a na displeji se ukázalo kamarádovo číslo. Strnula jsem strachem, protože mě hned napadlo, že se něco stalo manželovi. Když jsem to zvedla jeho otázka zněla:"Máš čtyřku z nosu?" hned jsem věděla, která uhodila. Předal mi manžela a ten mi v rychlosti pověděl co se přihodilo, abych vzala baterky,Adélku a přijela za nimi do lesa na určené místo. Vše i s Adélkou jsem naložila do auta a vyrazila na cestu. Při vjezdu do tmavého nočního lesa jsem musela narazit na policii, která zrovna hlídala onu cestu. Samozřejmě mě hned zastavili a začali:"Kampak jedete takhle v noci mladá paní?" odpověděla jsem : "Jedu si pro manžela do lesa." Oni se hned začali smát a ptali se, zda-li si myslím, že ho v té tmě najdu. Odpověděla jsem, že určitě, že si na to vezu i psa. Prohlédli mi auto i psa a pustili mě dál do lesa s přáním úspěšného hledání. O několik minut později jsem dorazila na místo určení. Manžel i s kamarádem už na mě čekali. Opět, již podrobněji mi vylíčili co se stalo a všichni tři i s Adélkou jsme vyrazili do tmavého lesa. Došli jsme k posedu, kde pár metrů od něj leželo již jedno vyrušené prase. Adélka ihned zavětřila a nemohla se od něj odtrhnout.
    Manžel nás zavedl na nástřel, který byl na krmelišti. Pomocí baterky jsme zjistili, že druhé prase je postřelené, protože na slámě byla barva (krev). Nasadila jsem tedy Adélku na barvu a čekala co se bude dít. Byl to hrozný zmatek, jelikož tam bylo spoustu čerstvých ani ne jednu hodinu starých prasečích stop. Po několika krocích jsme zjistili, že prase přestalo barvit, což byla pro nás i pro Adélku přitěžující okolnost. Po chvilce motání se a hledání stopy ve směru, který udal můj muž jsme se konečně chytli. Podle stopy, kterou zraněné prase za sebou místy nechávalo, jsme zjistili, že je ochrnuté na zadní část těla a tzv. sáňkuje (táhne za sebou zadní běhy). V tom jako když do Adély střelí, začala chrochtat a funět jako lokálka a táhla mě za sebou jako nějaký hadřík. Houština nehouština, větev nevětev, tma netma vlála jsem za ní jako fáborek na větvičce. Měla jsem hrozný strach co bude, protože baterky měli chlapi a psa já. Vůbec jsem neviděla, kam mě to moje zvířátko táhne. Za několik minut jsem byla dotažena na malou paseku, která byla podél lesa rozdělena ne moc hlubokým potůčkem. Adélka vlítla do potůčku a já za ní. V místě kde se daný potůček začal stáčet do lesa leželo zraněné prase. Můj strach se znásobil, protože vím, že postřelené prase může být dost nebezpečné. V tom dorazil i můj muž s kamarádem a baterkama. Odtáhla jsem Adélku stranou a manžel divočáka dostřelil. To bylo radosti a chvály na malou Adélku, která poprvé bez přípravy a nějakého cvičení našla prase i ve ztížených podmínkách nočního lesa.
    Manžel prase vyrušil a celou cestu co ho chlapi táhli k autu šla pěkně za nimi a sledovala svůj úlovek.
    Možná si někteří řeknou : "No a co, vždyť je to lovecký pes"., ale pro mě a mého manžela to zůstane nezapomenutelný zážitek.

    Dne 27.12.04 jsme pořádali v našem mysliveckém sdružení poslední leč. Sešlo se u nás spoustu myslivců i se svými pejsky. Počasí bylo krásné, sluníčko svítilo a bílý sníh dodával lesu pohádkový nádech.
    Hon probíhal bez problémů, zvěře se mnoho ulovilo, ale procházka to byla skvělá i pro pejsky. Blížil se konec a chlapi se dohodli, že si dáme ještě poslední kolo. Můj manžel v čele s Adélkou, já za nimi, a tak jsme se rozestavili po celé délce leče. Když jsme přišli na konec, zjistili jsme, že nám chybí Adélka. Krve by se ve mně nedořezali. Začala jsem po lese chodit a hledat ji. Bohužel marně. Volání ani pískání, nepomáhalo. Rozdělili jsme se tedy s přáteli do několika skupin a pokračovali v hledání společně. Tma se neúprosně blížila a Adéla nikde. Vrátili jsme se zpět do města, odkud jsme ráno vyrazili na hon. Tamní obyvatelé nám po tom, co jsme jim Adélu popsali sdělovali, že ji tam asi viděli běhat. Drželi jsme se tedy této informace a hledali v obci. Opět bez úspěchu. Nechala jsem tedy v lese ležet mou bundu, kdyby náhodou… Celou noc jsem nemohla zamhouřit oči, neustále jsem přemýšlela, kde jen může být a co asi dělá. Ráno jsme hned vyrazili hledat znovu.
    Když jsme ji v obci nenašli, napadlo manžela jet znovu do lesa a projít místa, kde jsme ji viděli naposledy. Za nedlouho mi volal, že objevil stopy velkého vedoucí do Německa. Šel tedy po stopě a zjistil, že na druhé stopě jsou stopy menšího psa a lidské. Rozjeli jsme se tedy do německé vesnice, poblíž onoho lesa. Nevěděli jsme, na koho se máme obrátit, tak jsme jeli k domu, který stál hned u lesa. Po zazvonění nám otevřela paní, nestihli jsme ani pozdravit a hned se nás zeptala, jestli nehledáme psa. Hned nás pozvala dál. Měla jsem s sebou fotku, jenž jsem jí ukázala. Ona nám řekla, že ji našli a že ji po poledni odvezli do útulku. Nemohli si ji nechat, jelikož sami měli dva velké psy. Vyprávěla mi, jak se k nim večer připojila, když byli na procházce. Vzali ji tedy s sebou domů a dali jí najíst a napít a čekali, jestli se někdo ozve. Když jsem se toto všechno dozvěděla, hned mi bylo lépe. Věděla jsem kde Adéla je a hlavně, že v noci nebyla venku, ale u hodných lidí. Ten den už jsme si ji nemohli vyzvednout, protože už bylo pozdě odpoledne.
    Další den jsme vyrazili do útulku, nejdříve chtěli vidět papíry, trochu nás vyzpovídali, pak jsme zaplatili "nocležné" a mohli si ji vyzvednout. Odvedli nás ke kotci, kde byla ubytovaná, pracovnice útulku ji pustila ven.Zavolala jsem na ni a ona nic. Nereagovala. Vzala jsem ji na vodítko a odcházeli jsme k autu. Stále byla jako zamrazená. Jakmile jsme opustili areál, že ji tam nenecháme a začala neuvěřitelně vyvádět. Skákala, běhala kňučela… Radostí mi tekly slzy.
    S paní, co Adélu našla jsme se rozloučili a poděkovali jí za ochotu, kterou projevila. Vyměnili jsme si tel. Čísla, kdyby třeba náhodou, někdy něco podobného opakovalo a s tím jsme se rozešli. Musím říct, že jsem stále nemohla uvěřit. Moje Adélka byla zase doma!

    Mám zkušenost, že naše kníračky se velice zajímají o můj zvonící mobil, do kterého štouchají čumáčkem, a nebo se jej snaží chytnout a někam si svou novou hračku odnést. I naše některá štěňátka berou svým páníčkům mobily a snaží se tak naučit telefonovat. Myslím, že i Vy můžete mít podobnou zkušenost se svým zvídavým vousáčem.
    Ale o tom, co se mi přihodilo nedávno, Vám musím napsat.
    V sobotu jsem byla nakupovat v supermarketu a zrovna při vybalování nákupu mi zvonil mobil. Vzala jsem ho - podle údajů na displeji to byla naše distributorka krmení a také moje kamarádka Alena Havlíková. Zrovna mi dva dny předtím přivezla pytel nového krmení a pro mou další fenku jí měl ještě poštou přijít další druh krmiva. Takže jsem se domnívala, že třeba již granulky dorazily a že mi je chce dovézt ještě tento víkend. Ale po mém "Halo,Halo,Halo" do sluchátka se ozýval zvláštní štěkot jejich psů (má bloodhoundy a ti jakoby houkají). Zavěsila jsem zhruba po půl minutě a dále uklízela nákup. Ale nedalo mi to a zavolala jsem jí po chvíli zpět na pevnou linku, co že se to děje a co potřebuje.Alena však byla velmi překvapená, protože o ničem nevěděla, vůbec mi netelefonovala.
    Nastalo pátrání po záhadném telefonátu. Po chvíli jsem se dozvěděla tento výsledek a vysvětlení - věřte, nevěřte, je to pravda, stalo se: když Alena se přišla svými psy z vycházky, nechala svůj mobil zvenčí na přízemním okně domu do dvora. Jedna její fena si jej "vypůjčila" a při jeho ožužlávání se jí podařilo neskutečné - vytočila zrovna mé číslo, aby mi cosi sdělila!!! A to na mobilu nebyla nastavena jednotlačítková volba - čili musela cíleně za sebou stisknout několik správných kláves dle povelů mobilu, aby se přes menu vytočilo a i aktivovalo vytočení telefoního čísla! A ze všech zrovna to moje číslo! Bohužel, já Bertilce "rozuměla" pouze pozdrav, i když se snažila mi cosi důrazně sdělovat. Její panička Alena přitom vůbec nic netušila a kdybych ji zpět nezavolala, dosud marně hledá mobil, který jsem ji tímto vlastně i zachránila - telefon našla pohozený vzadu na zahradě. Za své vzal pouze obal, mobil byl jen značně oslintaný, ale naštěstí zůstal funkční.
    Co na to říci? Že už mi telefonují i samotní PSI !!!
    Také Vám již někdy zavolal Váš známý pes páníčkovým mobilem???
    PhDr Dana Šubová, Olomouc
(Převzato ze zpravodaje Klubu chovatelů kníračů).

    Poznámka majitelky feny, která ráda telefonuje: a pak že jsou bloodhoundi natvrdlí!!!