Barvářský aristokrat či král stopařů, jak bývá toto plemeno nazýváno mezi zasvěcenými, s fenomenálními nosovými schopnostmi, jak uvádí Catherine Bray ve své původní knize o Bloodhoundech, jediný pes schopný sledovat tři dny starou stopu mnoho kilometrů dlouhou, vedoucí frekventovaným obchodním domem, či prudkým potokem, jediný zástupce říše zvířat, který je oprávněn vystupovat jako svědek u anglického soudu, jehož označení pachatele je rovnoprávné s lidským svědectvím, který má navíc hrdý, podmanivý a nenapodobitelně zadumaný pohled, křišťálovou duši dítěte a ohromné srdce nepříliš statečné, ale plné lásky ke své lidské smečce. Tak se jeví toto zvláštní plemeno nám, jeho obdivovatelům a chovatelům. Bláznivý, nevypočitatelný, problematický, těžko zvladatelný a těžko odchovatelný pes, kterému se musí podstrojovat, protože často mizerně žere a ke všemu ještě posera, který poslintá každého a vše v jeho dosahu. Tak se může toto plemeno jevit nezůčastněnému divákovi. Všechno je pravda! Všechno a ještě hodně od každého navíc, jisté však je, že projde-li toto ušlechtilé a intenzivní zvíře kolem, nikdo nezůstane bez zájmu ať už pozitivního, či negativního.
  Pověst praví, že před dávnými lety, si vyjel na lov mladý kralevic Hubert, který v té době žil rozmařilým a nezodpovědným životem, ponechávaje svou zemi bez vlády, oddával se radovánkám, divokým pitkám, hostinám, ženám a lovu. Vyjel si tedy se svou královskou družinou za ranního kuropění do lesů, někde v hlubokých Ardenách a po hodinách marného slídění náhle spatřil nádherného jelena, prchajícího vzhůru do hor před jeho pronásledující smečkou. Huberta se zmocnila lovecká horečka a počal jelena na svém koni pronásledovat. Jelen byl velmi obratný a chvílemi se úplně ztrácel, aby se opět na jiném místě objevil. Hubert zapomněl na všechno, na své společníky, které nechal brzy daleko za sebou i na svého koně, který byl zpěněný na pokraji svých sil, zdálo se mu, že jelen si s ním posměšně pohrává a zachvátila ho zuřivá touha to zvíře pokořit. Po čase dojel na vrchol hory a jelen se mu ztratil. Křižoval lesy sem a tam s nadějí, že se mu jej opět podaří najít a ulovit. Pak se před ním uprostřed lesa otevřela veliká mýtina, plná slunečního jasu, a v okamžiku kdy k ní pobídl svého koně, pocítil pojednou podivný, hluboký mír ve svém srdci. Uprostřed mítiny stálo hrdě a se vztyčenou hlavou pronásledované zvíře a hledělo kralevicovi přímo do očí. Mezi jeho mohutným parožím spatřil Hubert zářící, zlatý kříž. Oba si zírali bez pohnutí do očí, jelen s tichou pobídkou, "tak přeci střel!" Kříž na jeho hlavě se v poledním slunci chvěl a světélkoval a Hubert v tom okamžiku věděl, že všechna zášť a vášeň k zabíjení se z jeho srdce navždy vytratila, cítil jen ohromení z toho neuvěřitelného úkazu a hlubokou pokoru. Pochopil, že to zázračné vidění je varujícím znamením od boha. Potom uslyšel jak jej jeho družina přivolává lesním rohem. Aniž by vystřelil, otočil se a odjel hledat své společníky.
  Od té doby se kralevic změnil k nepoznání. Ze svého hradu vyhnal všechny veselé a nanicovaté kumpány a časem se jeho tvrz stala baštou milosrdenství, zbožnosti a vzdělání. Pro svůj záslužný život a činy byl po své smrti svatořečen, prohlášen za světce. Na mýtině, kde se setkal se svým zázračným jelenem dal postavit klášter, který dal domov mnoha potulným mnichům. Tento klášter zde stojí dodnes. Chudí mniši kteří tam od počátku bydleli se živili zemědělstvím a také lovem. K tomu účelu si vychovali smečku psů, černých ardenských honičů, podobných Coonhoundům, nebo Bruno de Jurům. A tito psi se stali prarodiči, Adamem a Evou svým potomkům a potomkům jejich potomků, kteří se vývojem, řízeným vkusnou anglickou rukou, dopracovali k nádhernému exterieru jejich dnešních prapravnuků Bloodhoundů, tedy psů Svatého Huberta.
  A proto milujme je, nejen protože si to zaslouží a jinak ani nelze, ale i proto, že to potřebují, pro jejich klady i pro jejich zápory, oplácejme jim lásku péčí, je to náplň a přínos do našeho života, který se tím stává o hodně plnější, bohatší a veselejší a také pochopitelně i komplikovanější, nezapomínejme, že milujeme a vlastníme výplod vidiny zázraku, jediného psa na světě, který sám je také schopen tvořit zázraky.
(Jmenujte na př. nějaké jiné plemeno, které umí z pouhé vody našlehat šlehačku).

PŮVOD: Belgie

DATUM PUBLIKACE PLATNÉHO ORIGINÁLNÍHO STANDARDU: 13.3.2001

POUŽITÍ: Pes pro štvanice, stopař a rodinný pes. Byl a stále ještě je psem loveckým, který je pro svůj vynikající čich především slídičem, používaným často jak k vyhledávání stopy poraněné zvěře, tak při barvářské zkoušce a při pátrání po zmizelých osobách při policejních akcích. Pro svou funkční stavbu je pes sv. Huberta obdařen velkou vytrvalostí a kromě toho výjimečným čichem, což mu umožňuje sledovat stopu bez námahy na dlouhou vzdálenost a v těžce přístupných terénech.

KLASIFIKACE F.C.I.:
Skupina 6 honiči, barváři a příbuzná plemena
Sekce 1.1 Velcí honiči s pracovní zkouškou

STRUČNÝ HISTORICKÝ PŘEHLED: Velký honič a stopař v pravém slova smyslu, mající vel-mi slavný původ. Již po staletí je znám a oceňován pro svůj vyjimečný čich a dobré vlohy pro lov. Byl vyšlechtěn v Ardenách mnichy z opatství sv. Huberta. Pochází z honicích psů černé barvy nebo barvy černé s pálením, kteří byli používáni v VII. století mnichem Hubertem, jenž byl později jmenován biskupem, a který, když byl kanonizován, se stal patronem lovců. Tito velcí honiči se rozšířili v Ardenách, kde byla hojnost vysoké zvěře, jež se ukrývala v lesích v této oblasti se rozprostírajících. Psi sv. Huberta byli vychvalováni pro svou robustnost a vytrvalost především při lovu divočáků. První psi sv. Hubena byli černí, ale později rovněž černí s pálením. V XI. století byli tito psi importováni do Anglie Vilémem Dobyvatelem. Ve stejné době tam byli rovněž dovezeni psi téhož typu, ale se zcela bílou srstí nazývaní "Talboti". V Anglii pak vzniklo na základž importovaných psů nové plemeno. Odchovaní psi sv. Huberta tam dostali název "bloodhound", který pochází z "blooded hound" což znamená "čistokrevný pes", pes čisté rasy. Následně se toto plemeno rozšířilo rovněž ve Spojených státech. Především v jižních státech se tito psi používali k vyhledávání uprchlých otroků.

CELKOVÝ VZHLED: Velký honič a slídič mohutného vzrůstu, nejmohutnější ze všech honičů. Je harmonických linií, vybavený silnou kostrou, dobrým osvalením a je celkově velmi robustní, aniž by působil těžkopádně. Stavba jeho těla je lehce prodloužená, lze ji vepsat do obdélníku. Celek působí impozantně a ušlechtile. Jeho držení těla je impozantní. Hlava a krk pňtahují pozornost bohatou kůží, pružnou a měkkou, jež visí v hlubokých záhybech. Jeho pohyb je impozantní, spíše pomalý, poněkud kolébavý, houpavý, ale vyvážený, pružný a nenucený. Žádný z charakteristických znaků nesmí být přehnaný natolik, aby narušil celkovou harmonii, aby působil hrubě, a už vůbec ne natolik, aby uškodil zdraví nebo celkově dobrému stavu psa. Mezi přehnaně vyjádřené znaly lze řadit například: příliš hluboko uložené nebo příliš malé oči; povolená víčka; příliš mnoho přísliš volné kůže s příliš mnoha a příliš hlubokými záhyby; přílišný lalok; hlava příliš úzká. Rovněž nejsou žádoucí příliš velcí psi s příliš těžkým nebo masivním trupem, nebot' je to na škodu jejich použitelnosti.

DŮLEŽITÉ PROPORCE:
. Délka těla k výšce kohoutku: 10/9
. Výška hrudi k výšce kohoutku: 1/2
. Délka hlavy k délce těla: 3/7
. Délka čenichu k délce hlavy: 1/2

CHOVÁNÍ / POVAHA: Mírný, klidný, milý a společenský vůči lidem. Obzvláště vázaný na svého pána. Tolerantní vůči ostatním psům ve výběhu a ostatním domácím zvířatům. Je spíše rezervovaný a umíněný. Je citlivý na pochvalu, stejně jako na pokárání. Není nikdy agresivní. Jeho hlas je velmi hluboký, ale není štěkavý.

HLAVA:

Hlava impozantní, majestátná a velmi ušlechtilá je nejtypičtějším znakem tohoto plemene. Je vysoká, ale vzhledem k celkové délce úzká a dlouhá v poměru k délce těla. Stavba kostí je dobře viditelná. Boční plochy jsou zploštělé a profil je čtvercový. Čenich (nos) je zhruba rovnoběžný s horní prodlouženou linií čela. Kůže, bohatá a jemná, vytváří na čele a lících hluboké vrásky a záhyby, které se při nízkém nesení hlavy spadají dolů a prodlužují se v silně vyvinutý lalok. U feny je kůže méně bohatá.

MOZKOVNA: Mozkovna je vysoká, dlouhá, spíše úzká a boční plochy jsou zploštělé. Nadočnicové oblouky jsou mírně vystupující, ačkoli se zdají výraznější. Týlní hrbol je značně vyvinutý a výrazně vystupující. Stop: málo výrazný.

LÍCNÍ OBLAST:
Čenich: Černý nebo kaštanově hnědý; u černých psů s pálením vždy černý. Čenich je široký, dobře vyvinutý a nozdry jsou hodně otevřeny.
Tlama: Stejně dlouhá jako mozkovna, hluboká, u nozder široká a stejně široká po celé délce. Hřbet nosu je bud' rovný nebo lehce klenutý (naznačený nos berana).
Pysky: Velmi dlouhé a visící; horní pysk přesahuje přes dolní pysk a vpředu vytváří se hřbetem nosu pravý úhel, díky čemuž je čenich z profilu kvadratický. Dozadu směrem ke koutkům přecházejí v masité převislé pysky (u feny méně výrazné), které plynule přecházejí v bohatý lalok. Okraje horních pysků spadají asi 5 cm pod spodní čelist. Okraj pysků je výrazně černě nebo kaštanově pigmentovaný podle barvy čenichu.
Čelisti / zuby: Kompletní chrup, správný s nůžkovým skusem; zuby silné a bílé, pravidelně zasazené do dobře vyvinutých čelistí; klešťový skus se toleruje. Líce: hluboké a málo vyvinuté, především pod očima.
Oči: Tmavohnědé nebo oříškové barvy, se světlejším (jantarovým) odstínem u psů bez černého sedla nebo pláště. Oči střední velikosti; oválné, neslzící, v oční jamce ani vystouplé nebo vpadlé; přičemž duhovka je zcela viditelná. Víčka bez nepravidelností v jejich obrysu, normálně přizpůsobená oční bulvě; nicméně poněkud povolená dolní víčka s částečně viditelnými spojivkami se tolerují Řasy se nikdy nesmí dotýkat očí a nesmí je dráždit. Výraz je příjemný, milý a důstojný, pohled poněkud melancholický.
Uši: Tenké a pružné, porostlé krátkými chlupy, na dotek jemnými a sametovými: boltce velmi dlouhé, když je přiložíme k tlamě, jsou dlouhé alespoň tak, že dosahuji ke špičce čenichu; uši nasazeny velmi nízko, v úrovni očí nebo ještě níže, po stranách hlavy, spadají v půvabných záhybech dolů, stáčí se dovnitř a dozadu (uši spirálovitě stočené).

KRK:

Dlouhý tak, aby mohl pes sledovat stopu s nosem u země, velmi svalnatý; kůže na krku je volná a velmi silná, s dvojím lalokem, ale tento lalok je u fen méně výrazný.

TRUP:

Horní a spodní linie jsou téměř rovnoběžné.
Kohoutek: Mírně zvýrazněný
Hřbet: Rovný, široký, dlouhý a pevný.
Bedra: Široká, silná, krátká, velmi mírně klenutá.
Zád': Velmi svalnatá, téměř vodorovně uložená, nikdy není spáditá, je velmi široká a dostatečně dlouhá.
Hrudník: Oválného průřezu, široký, hluboký, mezi hrudními končetinami vysloveně dobře vyplněný; hrudní koš dostatečně dlouhý; vrchol plece zřetelně vystupující; boční strany hrudního koše značně klenuté, nejsou ani ploché, ani sudovitě vypouklé.
Spodní linie a břicho: Spodní linie téměř vodorovná. Spodní linie hrudi výrazně sestupující, slabiny velmi plné, široké a hluboké, břicho pouze velmi mírně vtažené.

OCAS:

Dlouhý, silný, tlustý, vysoko nasazený, v prodloužení linie hřbetu, ke konci se postupně zužuje; je nesen jako šavle; při akci je ocas ladně prohnut směrem nahoru, nad linii hřbetu, není nikdy stočený ani vychýlený do strany; na spodní straně ocasu jsou tvrdší chlupy, dlouhé asi 5 cm, které se směrem ke konci ocasu výrazně zkracují.

KONČETINY:

HRUDNÍ KONČETINY:
Celkový vzhled: Dobře osvalené; hrudní končetiny jsou silné, rovné a dokonale rovnoběžné.
Plece: Dlouhé, dobře skloněné, dobře osvalené, ale ne příliš těžké. Nadloktí: Dlouhé, dobře skloněné, tvoří dobry úhel s lopatkou. Loket: Dobře přiléhající, ani vytočený ven, ani sevřený dovnitř. Předloktí: Rovné, kostra silná a zaoblená.
Zápěstí: Pevné.
Záprstí (metakarpus): Robustní, při pohledu zepředu svislé, z profilu mírně skloněné dopředu.
Přední tlapa: Kompaktní, velmi pevná, ani vtočená dovnitř, ani vy-točená ven; prsty dobře klenuté, dobře tvarované a sevřené (kočičí tlapka); polštářky drsné a silné; drápy krátké a robustní.

ZADNÍ KONČETINY:
Celkový vzhled: Pevné, mohutně osvalené, v souladu s hrudními končetinami; při pohledu zezadu dokonale rovnoběžné, ani kravský, ani sudovitý postoj. Stehno: Správné délky a silně osvalené.
Koleno: Dobře zaúhlené, ani vtočené dovnitř, ani vy-točené ven. Bérce: Dostatečně dlouhé a silně osvalené.
Hlezno: Pevné. Nízko u země a dobře zaúhlené.
Nadprstí: Silné a krátké.
Tlapa pánevních končetin: Jako tlapa hrudních končetin.

POHYB:

Posouzení pohybu, který je pro psa sv. Huberta velmi typický, je nesmírně dúležité. Při normálním pohybu, klusu, je pohyb pravidelný, s pravidelným, pružným a volným krokem, přičemž délka záběru je větší než u jiných honičů; velmi charakteristickým znakem je lehký a plný pohyb, aniž by se končetiny pohybovaly šikmo. Pánevní končetiny nesou trup velmi vzadu, vychází z nich vydatný posun, amplituda pohybu hrudních a pánevních končetin je stejná a horní linie tak zůstává vodorovná. Končetiny se pohybují rovnoběžně, ale při vyšší rychlosti se tlapy přibližují. Ocas je nesen vysoko a tvoří šavli, aniž by bylo jeho prohnutí příliš výrazné. Pes sv. Huberta musí být schopen udržet klus po dlouhou dobu bez známky únavy.

KŮŽE:

Na celém těle jemná, volná a pružná. Jemná, velmi volná a bohatá kůže na hlavě je velmi charakteristická. Na čele a po stranách čenichu tvoří kůže záhyby, které splývají dolú a jsou nejmarkantnější, když je hlava nesena nízko. Vrásky a záhyby, jež jsou nejvýraznější na čele a nadočnicových obloucích, však nikdy nesmí vadit očím. Záhyby kůže na těle, jež vznikají následkem toho, že kůže je příliš velká, nejsou žádoucí.

OSRSTĚNÍ

SRST:
Srst na těle dobře přiléhá a je krátká, hustá, dostatečně tvrdá a odolná proti nepřízni počasí. Srst na hlavě a uších je velmi krátká a měkká na dotek. Na spodní straně ocasu je srst poněkud delší a hrubší.
BARVA:
Rozlišujeme tři zbarvení srsti: dvoubarevná - černá s pálením ("black and tan"), játrově hnědá s pálením ("liver and tan") a jednobarevná červená ("red"). U černých psů s pálením se černá barva liší podle toho, zda jde o plášt nebo sedlo. U psů s pláštěm je černá dominující; pálení (hnědé až plavé) se objevuje pouze na tlamě, na lících, pod očima, na hrudi, na končetinách a v okolí řiti. U psů se sedlem zabírá hnědá větší plochu, nebot' černá se omezuje na víceméně hřbetní oblast. Stejné rozložení barevných ploch se objevuje u dvoubarevných variant játrově hnědých. Barevné odstíny se neprojevují vždy velmi výrazně, ani nemusí být zřetelně vymezeny. V tmavších partiích se mohou nacházet roztroušeny chlupy světlejší nebo chlupy jezevčí barvy. Takováto směs chlupů různé barvy je přípustná. U jednobarevné červené se červená může lišit od světle červené až po tmavě červenou. Vybledlá světle hnědá barva u dvoubarevného zbarvení nebo červená u jednobarevné varianty je nežádoucí. Trochu bílé na hrudi, na prstech a na špičce ocasu se toleruje, ale není to žádoucí.

VELIKOST A HMOTNOST:

Výška v kohoutku: Ideální výška je 68 cm u psa 62 cm u feny.
Tolerance: 0 4 cm méně nebo více Hmotnost: pes zhruba 46 - 54 kg, fena zhruba 40 - 48 kg. Velikost a hmotnost psa musí být v souladu.

VADY:

Každá odchylka od výše uvedených bodů musí být považována za vadu, která bude penalizována podle na závažnosti.

* Celkový vzhled: těžkopádnost; nedostatek robustnosti; lehká kostra; příliš vysoko nebo nízko posazený; stavba spíše čtvercová než obdélníková; nedostatek ušlechtilosti.
* Hlava: lebka široká a objemná nebo příliš úzká; ustupující čelo; kůže na čele příliš posunuta dopředu; týlní hrbol málo výrazný; stop příliš vyjádřený; hřbet nosu konkávní; tlama krátká nebo postrádající hloubku; horní pysky příliš převislé.
* Čenich a pysky: úbytek pigmentace.
* Chrup: chybějící zuby
* Oči: příliš malé, příliš vnořené do očních jamek; spodní víčka příliš volná, spojivky příliš viditelné.
* Uši: příliš krátké, příliš tlusté, nasazené nad úrovní očí, příliš přitisknuté k hlavě nebo příliš ploché.
* Krk: krátký, tenký, malý lalok.
* Trup: krátký nebo příliš dlouhý; hrudník málo hluboký, hrudník z profilu málo vystupující; boky hrudníku ploché nebo sudovité; hřbet měkký nebo klenutý; zád' přestavěná nebo spáditá; břicho příliš vtažené.
* Ocas: nízko nasazen; veverčí ocas, kroužkující ocas, zatočený; zkřivený nebo zlomený, hákovitý nebo vychýlený ocas.
* Končetiny: příliš málo nebo příliš výrazně zaúhlené; krátké nadloktí; špatná kolmost z profilu (například přední nadprstí příliš šikmé nebo zápěstí slabé), zepředu (například křivé nebo francouzský postoj, předloktí zakřivené, lokty vytočené, atd.) nebo zezadu (například úzký postoj pánevních končetin, příliš široký nebo sudovitý postoj, paty sevřené nebo otevřené, atd.); tlapy otevřené, zaječí nebo ploché.
* Pohyb: úzký nebo příliš otevřený posun končetin; pes, který křižuje, který bočí; zkrácený nebo vázaný krok, málo vydatný, špatné přenášení síly hřbetem.
* Barva srsti: světlá nebo vybledlá barva.
* Povaha: málo sebevědomá nebo nervózní.

VYLUČUJÍCÍ VADY:

* Povaha: agresivní nebo příliš bázliví jedinci
* Celkový vzhled: absence typického vzhledu plemene
* Chrup: Předkus nebo podkus; zkříženy skus; křivá tlama.
* Čenich a pysky: silně depigmentované nebo růžové; jiné než černé u černého psa s pálením, jiné než hnědočeřvené nebo černé u psů bez černého sedla nebo pláště.
* Oči: světle žluté (dravčí oko)
* Barva srsti: všechny barvy, které neodpovídají standardu: příliš velké bílé znaky, takové, které zasahují až k zápěstí nebo ke hleznu; příliš rozšířená bílá na hrudi: bílé skvmy jinde než na hrudi, prstech a na špičce ocasu, jakož i bílá na tlamě, bílá lysina atd.
* Velikost: mimo tolerance.

* Pes, vykazující jakousi fyzickou anomálii, musí být vyloučen.

Pozn.: Psi musí mít dvě očividně normálně vyvinutá varlata, která se nacházejí plně v šourku.

© M.Jindrák & P.Kopecký